Ondřej (Andy) Janeta

Byl jsem požádán, ostatně již vícekrát, abych napsal své osobní svědectví o tom, jak do

mého života přišel Ježíš Kristus. A mám na to pouze tisíc slov, což mi přijde málo, protože

o Ježíši bych vám rád povídal mnohem, mnohem víc! Také nevím, co snesete, protože

jsem spáchal strašné věci. A tím myslím opravdu strašné. Víte, mou největší výhrou a

prožitým zázrakem byl ten moment, kdy jsem pochopil, že mi Pán Bůh OPRAVDU odpustil!

Znal jsem tenkrát Bibli poměrně dobře, byl jsem řadu let pokřtěný – ale tak nějak v koutku

duše jsem vnímal, že moje hříchy překračují rámec „obecné neplechy“, které se většinou

lidé dopouštějí – jako je nevěra, krádeže, lhaní. A tudíž, že na PLNÉ odpuštění nemám na

této straně Nebe právo. Byl jsem si jistý, že na Věčnosti odpuštění od Boha dostanu, ale

ne dnes a ne tady…

Ještě před Sametovou revolucí jsem začal chodit na gymnázium v jednom středně velkém

moravském městě. Byl jsem tehdy poměrně sečtělý – maminka měla doma knihovnu

s více jak 5.000 svazky a já byl často nemocný; proto jsem měl většinu knih přečtenou. Ale

nebylo tam nic o náboženství – a to mě tenkrát obzvláště zajímalo! Tudíž mě nanejvýš

potěšilo, že naproti Gymnáziu byla na faře evangelické církve měděná tabulka: Biblické

hodiny pro veřejnost – každý čtvrtek od 18:00. Už předtím jsem zkoušel štěstí v kostele na

náměstí, který byl vždy večer otevřený a krásně se odtamtud ozývaly varhany. Jenže já v té

době měl „heavy-metalové“ období a v okovaném křiváku a s řetězy na krku mě vyhodili

ještě, než jsem stačil pozdravit.

S velikými obavami jsem proto jeden čtvrtek navštívil budovu evangelické fary a šel se

přihlásit na Biblické hodiny. Jaké bylo mé překvapení, když se mi nedostalo přivítání ve

formální kanceláři, ale namísto toho jsem se setkal s partou usměvavých mladých lidí,

kteří mě tak vroucně zvali, ať se nestydím a jdu dál, až jsem z toho ztratil řeč. Neřešili mou

metalovou vizáž, neptali se, zda jsem křesťan. Zajímalo je, jak se mám, zda jsem zdráv,

ptali se na rodinu. Vyrůstal jsem bez otce – rodiče se rozvedli, když mi byly 4 roky – a bydleli

jsme v paneláku, který obývaly rodiny dělníků z nedaleké fabriky, kde standard byl, že opilí

manželé po nocích tloukli své ženy a já téměř každou noc usínal a slyšel jejich křik. Ráno

jsem pak umýval krvavou a pozvracenou chodbu – častý důkaz toho, v jakém stavu se

„tátové od rodin“ dostavovali domů. Tohle všechno byl pro mě normál. A najednou jsem

byl s lidmi, kteří si vážili svých manželek, milovali jeden druhého a bylo mezi nimi takové

zvláštní světlo, v jehož svitu jsem nepochyboval, že do jejich lásky patřím i já! (Tím světlem

nemyslím něco abstraktního – to světlo jsem fyzicky viděl pokaždé, když jsem mezi ně

přišel!)

Od deseti let jsem měl diagnostikovanou poporodní epilepsii – narodil jsem se totiž mrtvý

(udušený) a museli mě oživovat. Netrpěl jsem klasickými záchvaty, jen hroznou bolestí

hlavy, která mi často bránila normálně fungovat. Dle vyšetření z EEG jsem měl zmenšenou

jednu mozkovou hemisféru s prognózou: nikdy nedostane řidičák, do konce života

medikace léků na epilepsii. O všem jsem pověděl svým novým křesťanským přátelům.

S radostí a nadšením mi odpověděli: „Ale to není vůbec žádný problém! Budeme se za

tebe modlit, jestli chceš.“ Posadili mě na židli doprostřed místnosti, položili na mě ruce a

modlili se. Když skončili, „nějak“ jsem věděl, že jsem zdráv. Nové vyšetření na EEG

potvrdilo, že obě mozkové hemisféry vykazují stejnou velikost, bolesti hlavy

zmizely…Lékaři to nazvali spontánním uzdravením, ale já věděl své… (V 18letech jsem pak

úspěšně absolvoval autoškolu a dostal řidičák, který jsem nikdy mít neměl.) Bolesti hlavy

se už nikdy nevrátily.

Za pár měsíců jsem se rozhodnul pro Ježíše a byl pokřtěn. Mezitím proběhla revoluce a

nastaly „divoké 90tky“… Člověk tenkrát byl jeden den boháč, druhý den žebrák. Bohužel, i

mě potkala tragická událost, která navždy změnila můj život. Bylo mi 18 let, dostal jsem

se do rvačky, která skončila smrtí toho druhého. (Nešlo o nic plánovaného.) Zbortil se mi

svět. Ocitnul jsem se ve vězení. Z prostředí církve jsem byl najednou uprostřed toho

nejhoršího představitelného zla. Násilí a nářek na denním pořádku – jako bych se přenesl

do toho paneláku, kde jsem vyrůstal. Byl jsem hrozně naštvaný na Boha, že toto dopustil.

Vůbec mi nedocházelo, že to byly moje nepravosti, moje pýcha, která mě dostala do této

situace. Bolest a vztek jsem začal tlumit drogami, které jsou ve vězení snadno dostupné,

až jsem se propadnul na samé dno. I když mě po 10 letech propustili, byl jsem úplně

ztracený. Závislý a zlý člověk. Proto netrvalo dlouho a ocitnul jsem se za mřížemi znova –

takto to asi mělo už zůstat: typický recidivista… Potkal jsem tam však služebníky z misie

Kornélia Novaka, kteří mi pomohli znovu přijít před Ježíšův kříž. Tentokrát jsem činil

efektivní a hluboké pokání. Šlo zcela stranou mé JÁ, a věci, které JÁ chci a jak je JÁ vidím.

Rozhodnul jsem se zahodit úplně vše a jít za tím světlem, které jsem tenkrát v pubertě

uviděl, a které mě uzdravilo z epilepsie.

Ze dne na den jsem přestal s užíváním drog. Začal jsem se učit jazyky. Začal jsem ve vězení

pracovat a během pár měsíců jsem se stal mistrem v dílně. Po propuštění, kdy jsem

nejprve vyhodil starou SIM-kartu s čísly na dealery a darebáky, jsem začal zcela od nuly.

Neměl jsem vůbec nic. Jen víru, že mě Pán Bůh nenechá. Nenechal! Šel jsem žádat o práci

jako dělník v továrně, která patřila do německého koncernu. Přijali mě a když jsem se první

směnu převlékal do montérek, přiběhla za mnou personální a celá udýchaná se mě ptala:

„Vy umíte plynně německy, že?“ . Odpověděl jsem, že ano a ona na to, zda bych nechtěl ve

firmě dělat manažera kvality – jelikož ten stávající dal právě ten den výpověď. Myslel jsem,

že se jedná o vtip! Vysvětlil jsem paní personální, že nic kromě jazyků neumím. „To nevadí,

my vás vše naučíme!“ A tak jsem montérky zase vysvléknul a stal jsem se managerem

kvality. Začal jsem chodit do církve a upřímně hledal Boží vůli pro svůj život. Pán Bůh mi

dal ženu a dvě děti – kdy se mohu pochlubit, že dcera měla před pár měsíci svatbu. Vzala

si chlapce z církve – umíte si asi představit, jak se dmu, jak vděčný Hospodinu jsem!

Jistě, nešlo vše hladce. Má minulost mi za těch 20 let často zkřížila cestu – a to velmi

bolestivě. Zůstal jsem však pevně v té jistotě, že odpuštění u Boha mám kvůli Ježíši a Jeho

kříži. Odpuštění u lidí a úřadů Bůh nikde v Bibli nezaručuje. To je bonus navíc. Dar, kterého

se někdy dočkáte a někdy zase ne. A nelze si jej jakkoli nárokovat. Neboť: „Všichni jsme

zhřešili a jsme daleko od Boží slávy.“

Například se mi stalo, že 12 let po mém propuštění soud rozhodnul, že si musím jít

„dosedět“ podmínečný trest. To byl blesk z čistého nebe. „Pane Bože svatý – proč?!“

Všechno ve mně křičelo a řvalo – proč?! Rozhodnul jsem se však jít do vězení s Pánem, a

tak se stalo, že jsem od prvního dne ve věznici kázal spoluvězňům i dozorcům Evangelium,

vedl každý den skupinku, která se scházela vždy v jiné cele, lektoroval jsem několikrát pro

Mezinárodní vězeňské společenství (MVS) projekt Vězňova cesta, kdy se díky Boží milosti

obrátily desítky odsouzených. S mnohými se scházím dodnes a jsem vděčný Pánu, že mi

je dal. Víte, pochopil jsem, že být ve vězení křesťanem je ta nejlepší myslitelná zkouška

mojí víry a zároveň ohromná pastorační průprava. Jste tam pod drobnohledem, každý o

vás ví vše – nelze zkrátka křesťanství předstírat. Zažil jsem tam mnoho útlaků (ale nikdy ne

šikanu), které mi Pán dovolil přestát ve vytrvalých modlitbách. Když je člověku nejhůř a je

na úplném dně – jako třebas ve vězení – tak inklinuje k víře jaksi automaticky. Bůh bývá

jeho poslední nadějí. Bylo krásné vidět, jak se Pán přiznává k modlitbám a prosbám těch

lidí, které společnost zavrhla. Byl tam se mnou vězeň, jehož 5letá autistická dcera nikdy

nepromluvila. Několik týdnů jsme se za ni intenzivně modlili. Jednoho dne mu telefonuje

manželka radostně mu povídá:

„Anička promluvila!“

„A co řekla?“ ptá se on.

„Ježíš je tady!“

Ten večer jsme oba strávili v slzách, protože nemohlo být větší potvrzení Boží milosti než

toto!

Jindy jsem slyšel několik nocí pláč a úpění vězně z vedlejší cely. Byl drogově závislý a

prodělával „absťák“ obřích rozměrů. I dozorci se báli do jeho cely vstoupit, tak byl

agresivní a pomatený. Zdi pomaloval hrůznými malbami svých nočních můr. Modlil jsem

se za něj skoro celou noc. Druhý den jsem za ním šel a chtěl se s ním dát do řeči. Ještě,

než jsem začal, nadšeně mi povídá: „Tebe mi posílá Bůh, že jo? Ty mi přinášíš lva, který

osvobozuje!“ Dovedete si představit, jak snadný byl pak evangelizační rozhovor a

následná modlitba.

Nezřídka se stalo, že mě v mé cele navštívil dozorce, zavřel a požádal mě o pastorační

rozhovor. Jednomu zemřela maminka, jiný se rozváděl…byl to pro mě důkaz, že Boží milost

zůstává se mnou a Pán si mě stále používal. Rozumíte? Mě, toho, který křížem pohrdnul a

roky se Bohu vědomě protivil.

Vězení je koncentrované zlo. Bible říká, že tam, kde se rozhojnilo zlo, tam se rozhojnila

milost. Za mřížemi to pak platí obzvláště silně. Vězni jsou často drogově či okultně závislí,

často démonizovaní. Zažil jsem několikrát osvobození a hlučný odchod démona, obrácení

lidí, kteří pro svůj nelegální byznys provozovali černou magii a s pláčem odevzdávali svůj

život Kristu, jelikož poznali, že On je mocný a větší než jejich čarování, které jim přineslo

velmi krátkodobý zisk, zbavilo je svobody, často i zdraví a rodiny…

Ať už jsem byl ve svém životě doposud kdekoli: ve vězení, na drogách, v cizině i doma, ve

zdraví či bolesti – kajícník či zrovna ten, kdo hřeší; jedním si jsem jistý: Pán Bůh vždy

povolal někoho, kdo se za mě modlil – a On tyto modlitby slyšel! Tolikrát jsem hleděl smrti

do tváře: díval jsem se do ústí hlavně pistole, několikrát jsem měl autonehodu, která dle

odborníků nemohla neskončit jinak než mou smrtí, prožil jsem opakované předávkování

tvrdými drogami, pokusil jsem se o sebevraždu, odjel jsem bez koruny v kapse do Afriky,

kde jsem strávil s rodinou deset požehnaných a plodných let…a vždy byl Hospodin při

mně. On je zkrátka věrný! Když se ohlédnu, vidím jako červenou linii Ježíšovu krev, jak se

vine časem společně v mých stopách. Děkuji z celého srdce, těm, kteří se za mě ta léta

modlili a vyprošovali mi u Pána milost.

Nemohu jinak než být vděčný a poslušný. Nemohu jinak než ctít Hospodina vším, co mám

a Jemu stále děkovat.

A k tomu zvu radostně i vás!

Ondřej (Andy) Janeta