Jsme povinni snášet druhé.

Ř 15:1-3

My silní jsme povinni snášet slabosti těch, kteří nemají sílu, a nemít zalíbení sami v sobě. Každý z nás ať se snaží líbit bližnímu k jeho dobru, pro jeho budování. Vždyť i Kristus neměl zalíbení sám v sobě, nýbrž jak je napsáno: "Urážky těch, kdo tebe tupili, padly na mne."

Problémy mezi námi ( i v našem osobním životě ) vznikají naší pýchou.

Když si připadáme silní a úspěšní, tak nacházíme zalíbení sami v sobě, v tom, co děláme a jak to děláme. Místo toho, abychom měli zalíbení v druhých a sloužili jim, jako Pánu, z milosti a v lásce. Jakmile mám zalíbení sám v sobě, jsem přesvědčen o svých kvalitách, schopnostech a vidím úspěch "své" služby, pak pokládám své způsoby a názory za ty nejlepší. Díky tomu začnu automaticky posuzovat z úhlu svých úspěchů způsoby a jednání druhých lidí. Tento postoj tak vede ke kritice a rozdělení. Povinnost snášet slabosti druhých je ochranou před mým vlastním pádem. Pokora je způsob jak si udržet svůj vnitřní klid a zdraví.

Síla duchovních lidí je v tom, že dokáží unést ty tělesné. Krásně to vidíme na příkladu Jákoba, který se při návratu domů poklonil Ezauovi, nebo na příkladu Abrahama, který při výběru země dal přednost mladšímu Lotovi.

Můj život nekomplikují chyby a tělesnost druhých lidí, jak si často myslíme. Jsou to moje reakce na jejich chyby co ovlivňuje můj život. Ježíš dokázal vzít naše chyby na sebe. Jen v Kristu můžeme druhé milovat tou samou láskou, když se pokořilme a soudy i odplatu necháme na něm. Naše láska nebo neláska k druhým určuje kvalitu našeho života. Pokud nacházíme zalíbení sami v sobě, budeme stále bojovat s neláskou a kvalita našeho života bude špatná.

L 17:6-10

Pán řekl: „Kdybyste měli víru jako zrno hořčice, řekli byste této moruši: ‚Vykořeň se a přesaď se do moře‘, a poslechla by vás.“ „Kdo z vás, kdo má otroka, který oře nebo pase stádo, mu řekne, když se vrátí z pole: ‚Pojď hned a ulehni ke stolu‘? Neřekne mu spíše: ‚Připrav něco k jídlu, opaš se a obsluhuj mne, dokud se nenajím a nenapiji; pak budeš jíst a pít ty‘? Děkuje snad tomu otroku, že udělal, co mu bylo přikázáno? Nemyslím.

Tak i vy, když uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: Jsme nehodní otroci; udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.

Zvláštní je, že po výroku o velké víře, Ježíš pokračuje podobenstvím o neužitečném služebníku, které s výrokem o velké víře na první pohled nesouvisí.

Ježíš ale ukazuje, jak mít víru, která bude dělat velké skutky. Klíčem k takové víře je pokora, což je opakem zalíbení se sobě. I když jsme na Božím díle úspěšní a vrátíme se z požehnané služby (pole), musíme si neustále uvědomovat, že je to Bůh, který skrze nás, neužitečné služebníky, jednal. Toto vědomí, že bez Něho jsme neužiteční, nás osvobozuje od zalíbení se sobě a od pocitu, že naše služba a názory jsou ty jedinečné.

Pokora a vědomí, že žiji jen z Boží milosti, mě chrání před souzením druhých a dává povstat víře, díky které pak můžeme mluvit slova, která mají moc.

Ř 14:4,10,12-13

Kdo jsi ty, že soudíš cizího služebníka? (Pro svého pána) stojí nebo padá. A on bude stát, neboť Pán je mocen ho postavit. ... Ty pak, proč soudíš svého bratra? Nebo i ty, proč zlehčuješ svého bratra? Všichni se přece postavíme před soudnou stolici Boží. ... Každý z nás tedy sám za sebe vydá počet Bohu. Nesuďme už tedy jeden druhého, ale raději posuďte, jak si počínat, abyste nekladli bratru do cesty kámen úrazu nebo svod.

Nemám právo soudit druhé a jejich jednání či postoje, protože oni nejsou moji služebníci. Nemohu hodnotit druhé, protože nevidím do jejich srdce a nevím, co je mezi nimi a jejich Pánem. Navíc já sám mám všechno dobré jen z Boží milosti. Všichni patříme Pánu, který ve své milosti skrze nás jedná, jak On sám chce. Každý sám za sebe před Ním vydáme jednou počet ze své víry. V tu chvíli nám nepomohou názory na druhé služebníky, ale naše víra, která se projevila láskou. Pán má moc si použít kohokoli chce, jak chce a má moc pozvednout jakéhokoli služebníka. Nemám druhé hodnotit, komentovat jejich jednání, ale modlit se za ně a žehnat i těm, kteří vůči mně nejednají správně.

V tom je Boží milost, když miluji druhé tak, jak jsem sám milován. Moje urážky, které jsem Bohu působil, vzal On sám na sebe, a proto já mám zase brát na sebe urážky těch druhých.

1K 4:7

Vždyť kdo (ti dává vyniknout)? Co z toho, co máš, jsi nedostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nedostal?"

Vše, co mám, je pouze Boží milost, kterou mohu přijmout vírou jako neužitečný služebník. Není nic, v čem bych mohl u sebe nacházet zalíbení, mohu jen to co jsme přijal, předávat druhým, kteří si to nezaslouží stejně jako jsem si to nezasloužil já.

Mohu pouze vzdávat díky Bohu za vše, co v mém životě dělá.

Spaseni jsme z milosti, když důvěřujeme Bohu.